Helena: můj příběh
Modelka, máma dvou dětí.
Před pár lety jsem zažila opravdu otřesnou chvíli. Moje tělo bylo v potížích. Nebezpečí, které bere dech. Jsme zvyklí v něm vidět konec. No… mám pocit, že jsem se s tím ještě úplně nesmířila, protože je těžké to slovo vůbec napsat.
Byla jsem na focení a o polední pauze jsem se rozhodla rychle se podívat na výsledky krevních testů. Otevřela jsem elektronickou zdravotní dokumentaci a v tu chvíli jsem pochopila, co znamená „nevěřit vlastním očím“.
Tučným písmem na mě svítilo „rakovina prsu“. Pomyslela jsem si: hm, rakovina. Možná je to rakovina, ale vlastně ne rakovina? Nebo nějaký jiný druh rakoviny? Možná něčemu špatně rozumím, měla bych se zeptat známého lékaře.
Myslím, že to ani nebyl strach, ale šok. Vždycky jsem se cítila naprosto zdravá a byla jsem si jistá, že moje tělo zvládne cokoli a že tohle se mně rozhodně nestane. Život ale měl jiné plány.
Nevím, jak jsem ten den zvládla. V myšlenkách jsem už umírala a přemýšlela, kdo se postará o moje děti, jak se vyrovnají s tím, že už nebudou mít mámu, a kdo ponese tíhu všeho, co přijde po mé smrti.
Byla jsem bledá, s nepřítomným pohledem, úplně uzavřená do sebe. Jenže na focení jsem ten den měla vyzařovat štěstí a radost. Na podrobnosti z toho dne si nevzpomínám. Myslím ale, že se mi to focení nepovedlo.
Později ten den mě vrátil do reality telefonát se sestrou. Plakala jsem a nervózně se smála. Jinak se to popsat nedá.
Týden po operaci jsem šla na pracovní focení. Tak začal můj nový život. Zpočátku jsem nechápala, proč jsem tuhle zkušenost potřebovala a co si z ní mám odnést. Teď cítím, že rozumím: můj život je úplně jiný, nějak mnohem vzácnější. Ano, tenhle život jsme dostali všichni, ale musíme mu věnovat zvláštní pozornost a vážit si ho. Můžeme být, čím chceme, toužit po čemkoli, dělat cokoli a jít jakoukoli cestou, ale bez těla nic z toho nedokážeme.
A když jsme tělo dostali, měli bychom tuhle příležitost, tenhle život, asi využít a udělat vše pro to, aby naše duše směřovala k tomu nejvyššímu smyslu. Tak to vidím já.
Pro mě je to teď celkem jasné a není třeba o tom dál diskutovat.
Proto chci každému, kdo tohle čte, říct:
Milí krásní lidé, naše tělo je náš nástroj, bez kterého všechno ostatní ztrácí smysl. Nebo spíš se stává nemožným. Proto se snažím, abych tu mohla zůstat o něco déle a dělat důležité věci pro sebe, pro své blízké a, dá-li Bůh, i pro někoho dalšího.
Někomu se to možná vůbec nebude zdát jako podpora, ale pro mě to byla ta nejlepší podpora! Ona mi totiž dovolila umřít a já jsem si dovolila umřít. Bez pocitu viny. Zní to zvláštně, ano, cítit vinu kvůli tomu, že bych mohla zemřít. Ale já ji opravdu cítila.
Ten rozhovor mě vrátil do reality, ne k filozofickému přemítání, ale ke skutečným činům.
Pak přišla různá léčba, operace, ozařování a tak dále.
A víte, andělé, Bůh nebo nějaké jiné vyšší síly (nevím kdo) mě tím vším provedli nesmírně jemně. Byl to překvapivě docela hladký a plynulý proces. Aspoň já jsem to tak vnímala.
A slyšela jsem hodně o tom, jaké to může být, když musíte podstoupit spoustu drahých testů a vyšetření, posílají vás sem a tam, máte strach a jste ve stresu. Že lékaři můžou být necitliví, prostě proto, že to vidí každý den a je jim úplně jedno, že jde o váš život a že můžete zemřít.
